další instituce resortu ŽP  
Správa jeskyní ČR CZ PL EN RU DE
Array

OCHRANA JESKYNÍ A KRASOVÝCH ÚTVARŮ V ČESKÉ REPUBLICE

Jaroslav Hromas

Jeskyně a kras obecně 

Termínem jeskyně jsou obecně označovány podzemní dutiny (kaverny) přírodního charakteru. Jejich rozměry pro užití tohoto termínu nejsou v ČR závazně definovány, v praxi se evidují dutiny „do nichž se vejde jeskyňář“. Obecněji se pod termín jeskyně zahrnují i dutiny, pro které z morfologického hlediska existují i přesnější označení, jako např. sluje, propasti aj. Pro právní ochranu jeskyní definuje § 10 zákona č.114/1992 Sb. jeskyně jako „podzemní prostory vzniklé působením přírodních sil, včetně jejich výplní a přírodních jevů v nich“.

                Z genetického hlediska se rozlišují jeskyně krasové a pseudokrasové.

Krasové jeskyně vznikají kongruentním rozpouštěním hornin, vznikají proto v horninách rozpustných, převážně karbonátových, v ČR zejména ve vápencích a vápnitých dolomitech.

Pseudokrasové jeskyně vznikají převážně procesy mechanickými (zvětráváním, erozí, řícením, sesuvy apod.), které za určitých podmínek postihují všechny typy hornin. Podíl přitom může mít i nekongruentní rozpouštění horniny, např. rozpouštění karbonátového pojiva klastických sedimentů.Oblasti karbonátových hornin postižených krasověním, jsou označována termínem kras, krasová území. Charakteristický je pro ně specifický režim podzemního odvodňování a morfologie, která tento hydrologický vývoj odráží. Voda spolu s geologickou stavbou a vlastnostmi horniny diktuje charakter, průběh a rozsah jeskyní i povrchových krasových jevů. Soubor těchto jevů také vytváří specifické podmínky pro rostlinstvo a živočišstvo krasového ekosystému. Je odlišný od ekosystémů jiných krajin, má vzájemně plně provázané složky povrchové a podzemní a v přírodě má svůj mimořádný význam a postavení. Krasové jevy umožňují otevřenou a rychlou komunikaci mezi povrchem a podzemím, rychlý a intenzívní přenos energie. Stav, vývoj a ochrana krasového povrchu je proto nekompromisní podmínkou pro stav, vývoj a ochranu podzemních systémů a naopak.

Pseudokrasové jeskyně a s nimi související pseudokrasové jevy (morfologicky podobné jevům krasovým) se vyskytují poměrně ojediněle nebo v lokálním seskupení. V ČR jsou výjimkou území, budovaná pískovcovými horninami české křídové pánve a flyšových Karpat, kde se koncentrace jeskyní (převážně slují, vrstevních, puklinových, rozsedlinových či blokových jeskyní a propastí) váže na skalní města kvádrových pískovců, okraje kuest, tektonické rozsedliny či svážná území. Zde lze použít termín pseudokrasová území.

Jeskyně a kras v České republice 

V ČR bylo k roku 2009 evidováno 3988 jeskyní, z toho 2366 krasových a 1622 pseudokrasových. Krasové jeskyně jsou soustředěny převážně ve dvou nejvýznamnějších krasových oblastech – Moravském a Českém krasu.

Moravský kras o rozloze cca 78 km2 tvoří nemetamorfované vápence středního a svrchního devonu a jako jediný u nás je typologicky označován jako kras úplný (holokras, holokarst), protože jsou v něm vyvinuty v podstatě všechny základní typy krasových jevů. Vedle jeskyní a jejich systémů protékaných volnými krasovými vodami, jsou zde v reprezentativní formě vyvinuty i povrchové krasové jevy, zejména krasové kaňony (žleby), slepá a poloslepá údolí, ponory a vývěry, závrty a závrtové deprese (uvaly), řícené závrty (propasti), škrapová pole a další. Jeho 1132 evidovaným jeskyním vévodí nejdelší jeskynní soustava ČR tč. cca 35 km dlouhá Amatérská jeskyně (zahrnuje vzájemně propojené jeskynní systémy Stará a Nová Rasovna, Piková dáma, Spirálka, 13C, Stará a Nová Amatérská, Sloupsko-šošůvské, propast Macocha a Punkevní jeskyně), vázaná na podzemní tok Punkvy a jejích zdrojnic. Nejmohutnějším říceným závrtem ČR (propast typu light hole) je Macocha, hluboká k hladině krasových vod 139 m, s dosud dosaženým dnem podzemních vod okolo 190 m. Pro veřejnost jsou zde zpřístupněny jeskyně Punkevní s propastí Macochou, Kateřinská, Balcarka, Sloupsko-šošůvské a Výpustek. Moravský kras má i mimořádný význam pro dějiny jeskynního bádání – speleologii.

Český kras, i když rozlohou cca 144 km2 větší než Moravský, je vázán na karbonáty svrchního siluru a spodního devonu v jádře Barrandienské staropaleozoické pánve. Pro značný obsah nerozpustných hornin a složitou tektonickou stavbu zde však nevznikly souvislejší hydrologické systémy a tím i rozsáhlejší systémy jeskyn. Evidováno je zde 679 jeskyní, z nichž nejdelší jsou Koněpruské o celkové délce 2050 m a nejhlubší je jeskyně Arnoldka, hluboká 111 m. Z povrchových krasových jevů je reprezentativní krasový kaňon Berounky a několik krasových roklí, zato ostatní – vývěry, ponory, závrty a škrapová pole jsou poměrně vzácné a omezeného vývoje. Český kras, stejně jako ostatní, menší krasová území Čech a Moravy, je typologicky kras neúplný (merokras, merokarst).

I další významnější krasová území jsou vázána na souvrství devonských vápenců, nemetamorfovaných či slabě metamorfovaných v průběhu variského orogénu. Je to zejména Javoříčský a Mladečský kras s mimořádně významnými systémy Javoříčských a Mladečských jeskyní a hydrotermální Hranický kras se Zbrašovskými aragonitovými jeskyněmi a nejhlubší propastí ČR, evropsky významnou Hranickou propastí (hloubka k hladině podzemního jezera činí 69,5 m, celková, dosud jen sondou ověřená hloubka je 289,5 m). Rozsahem mnohem menší jsou krasové jevy v ostrůvcích a tělesech metamorfovaných (krystalických) vápenců, provázejících zejména série metamorfovaných hornin moldanubika, lugika, moravosilezika a brunovistulika Českého masivu. Výraznější postavení mezi nimi mají Chýnovská jeskyně, Bozkovské dolomitové, jeskyně Na Pomezí a Na Špičáku.

Na východě republiky, v jednotkách Karpatské soustavy, je kras v bradlech druhohorních vápenců jury na Štrambersku a ve vápencích svrchní jury až křídy, budujících Pavlovské vrchy (nejdelší jeskyně Na Turoldu – Liščí měří 2650 m).

Ojediněle jeskyně a krasové jevy vznikly i v mladších karbonátech. V holocenních travertinech je největší jeskyně Sv. Ivana v Českém krasu, krasové jevy provází travertiny na Přerovsku i tercierní karbonáty Vídeňské pánve u Mušlova.

Typologicky krasová území v ČR představují kras karbonátový náležející ke středoevropskému polycyklickému a polygenetickému typu krasu.

Pseudokrasové jeskyně a propasti, se vyskytují ve všech typech hornin. Podmínkou jejich vzniku jsou lokální mechanické vlastnosti horniny v kontextu s morfologickou situací a erozními poměry. V ČR jsou nejčastější v obnažených masivech kvádrových pískovců Českého Švýcarska, Českého ráje, Broumovska (1065m dlouhá bloková jeskyně Teplická je nejdelší pseudokrasovou jeskyní v ČR), na tektonických poruchách opukových kuest české křídové pánve (východní Čechy), méně se vyskytují v gravitačně postižených tělesech neovulkanitů (České Středohoří), či na obnažených výchozech žulových a rulových masivů moldanubika. Relativně rozsáhlé a hluboké krasové dutiny vznikly ve flyšových souvrstvích Vnějších Západních Karpat. Provází hluboké tektonické rozsedliny v masivech Beskyd (Cyrilka je dlouhá cca 370 m, Kněhyňská propast je hluboká 57,5m), i rozsáhlé svahové sesuvy v Javorníkách a Vizovické vrchovině.

 Význam jeskyní 

Význam jeskyní není dosud zcela doceněn a o to méně je vnímán laickou veřejností. V jeskyních, v dutinách pod zemským povrchem, které nejsou vystaveny plošné erozi, jsou podmínky pro uchování širokého spektra dokladů o vzniku a vývoji přírody od chvíle, kdy se kaverny začaly vytvářet. Jsou zde uloženy doklady o geologické stavbě a jejím vývoji, o existenci a vývoji živočichů a rostlin, o vzniku a vývoji člověka a jeho kultury. Ve svém komplexu jsou to základní informace o vývoji krajiny, jejího klimatu a ekosystému. Není urážkou, nazývat proto jeskyně „přírodními konzervami“. Doklady v nich uchované byly na povrchu většinou již dávno zničeny nebo byly v procesu vývoje krajiny „přepsány“.

Geologie

Již samy jeskynní prostory, procházející horninovými komplexy na vzdálenosti až desítek kilometrů a zasahující do hloubek stovek metrů, jsou přirozenými vrty do nejvyšších struktur zemské kůry, volně přístupnými ke studiu. Průběh podzemních prostor a jejich hydrologické poměry zřetelně vyjadřují genetické závislosti na tektonické stavbě území, na strukturách, petrografickém složení hornin a jejich vývoji v procesu dlouhé geologické historie.

Rozsah, průběh a tvary podzemních prostor přímo odráží také morfologický vývoj povrchu, vznik a vývoj říční sítě v krajině a do určité míry i vývoj a změny její živé přírody. Nejen sedimentární výplně dutin, ale celá stavba jeskynních systémů, jejich jednotlivé úrovně (patra), jejich rozměry, stopy po průtocích vod, tvary chodeb, síní, komínů či propastí pomáhají k poznání genetických procesů v krajině od doby prvního rozpouštění karbonátů po současnost. V některých krasových strukturách tak lze číst stopy vývoje už od variské orogeneze před cca 280 mil. let.

Voda

                Zcela zásadní roli v krasu hraje voda. Vysoká porózita hornin umožňuje vznik soustředěného podzemního odvodňování, což je nejen genetickou podstatou vzniku a vývoje jeskynních systémů, ale předurčuje i všechny návazné „životní funkce“ krasu. Podzemní kolektory, soustřeďující vodu z krasových povrchů mají z velké části charakter volných toků s omezenou filtrací a samočisticí schopností, s většinou menší retenční schopností a tudíž poměrně rychlou reakcí na meteorologické výkyvy. Takto koncentrované vodní zdroje jsou sice přitažlivé pro vodohospodářské využití, ale přitom velmi náročné na ochranu. Vzhledem k uvedeným vlastnostem jsou také velmi snadno kontaminovatelné. Přitom jejich zdrojové povodí bývá často velmi rozlehlé a obtížně definovatelné. Nejen kvalita vody, ale i její vydatnost také často značně kolísá.

                Jeskynní výplně

Tradičně největší význam je přikládán jeskynním výplním. Od 19.století je exploatován a zkoumán zejména jejich paleontologický (osteologický) a archeologický obsah. V posledních desetiletích, s vývojem nových výzkumných metod, stoupá význam i dříve zdánlivě bezcenných „sterilních“ sedimentů a vedle „estetických hodnot“ i sedimentů sintrového charakteru, tj. krápníkových výplní.

Jeskynní sedimenty mají poměrně složitou stratifikaci. Vrstevní sledy v portálech a vstupních prostorách jeskyní se směrem do jeskyně a nižších pater vlivem druhotného vodního a gravitačního transportu proměňují a ztrácí vypovídací hodnotu. Nejcennější jsou proto v portálech, před portály (pod bývalými, „ustoupenými“ vchody) a ve vstupních prostorách, zejména horizontálního průběhu. O vývoji krajiny a života v ní vypovídá již sám sediment, jeho uložení, složení a fragmentace (např. klastické sedimenty zpravidla dokládají glaciály, sintry a pěnitce teplá období interglaciálů, na fluviálních sedimentech lze zjišťovat paleohydrografické poměry apod.).

Paleontologie

Na rozdíl od povrchu se ve vápnitém prostředí jeskyní zachovaly kosterní pozůstatky obratlovců prakticky od terciéru. Přitom o vývoji ekosystémů nejvíce vypovídají ty nejmenší druhy (např. hlodavci, letouni, obojživelníci a z bezobratlých měkkýši), které se vlivem velké závislosti na charakteru prostředí vyznačují rychlejšími proměnami v místě i v čase. K neviditelným, ale významným dokladům náleží i pylová zrna, prozrazující charakter a proměny rostlinstva.

Výzkumu jeskynních sedimentů v posledních letech přispěly moderní metody absolutního datování sedimentů a to včetně datování lamin sintrových (krápníkových) útvarů či datování prostřednictvím „čtení“ paleomagnetických záznamů v sedimentech.

Jeskynní sedimenty v ČR dokládají proměny života a krajiny zejména od terciéru po recent. Jsou v nich zastoupeny fauny od svrchního miocénu přes pliocén po pleistocén (hojné jsou zejména nálezy z posledního interglaciálu R/W, eem a glaciálu würm, vistulian) a samozřejmě holocén.         

Archeologie

Už dávno nezpochybnitelný je archeologický význam jeskyní, navštěvovaných člověkem od jeho prvního vstupu na naše území až po současnost.

Nejstarší archeologické nálezy z našich krasových dutin pochází ze staršího paleolitu před cca 750 tis. let ze Stránské skály (hrubé kamenné artefakty a kost slona s rýhami). Přitom pohyb lovců a sběračů v otevřeném terénu našich krasových území dokládají nálezy kamenných nástrojů z Berouna už z doby před cca 1,7–1,8 mil. let.

Prokazatelně obývány byly jeskyně Českého i Moravského krasu od mladší fáze středního paleolitu asi před 130 tis. až 40-35 tis. lety (mousterién a micoquien), což může spadat ještě do posledního interglaciálu a samozřejmě posledního glaciálu (würm/visel).

Z těchto období také pochází i nejstarší lidské kosterní pozůstatky z jeskyní. Kosti neandertálce (Homo sapiens neanderthalensis) byly nalezeny v jeskyni Šipce u Štramberka a v jeskyních Švédův stůl a Kůlna v Moravském krasu. Více antropologických nálezů z mnoha jeskyní patří lidem moderního typu (Homo sapiens sapiens). Za dosud nejstarší, největší a nejsevernější jejich sídliště v Evropě jsou považovány Mladečské jeskyně (nálezy staré min. 31 tis. let).

Archeologické nálezy proslavily mnoho našich jeskyní. Vedle již jmenovaných se jedná např. o Pekárnu, Balcarku, Výpustek, Rytířskou a Býčí skálu v Moravském krasu, Turské maštale, Chlupáčovu sluj, Ve Vratech, Nad Kačákem, Galerii, Děravou, Koněpruské aj. v Českém krasu, i řadu jeskyní v pseudokrasu. V kontrastu s četností nálezů je zatím jen jediná prokázaná nástěnná prehistorická jeskynní kresba. Geometrické obrazce uhlem na stěně v Býčí skále pochází z pozdní doby kamenné (eneolitu) před cca 5 tis. lety.

Obecně lze konstatovat, že archeologicky i osteologicky hodnotné sedimenty, dokládající život a kulturu lidí od pravěku po dnešek, se nachází ve většině přírodních jeskynních portálů Českého a Moravského krasu, ojediněle i v jiných krasových oblastech (např. u Českého Krumlova) a v mnoha slujích a skalních převisech pískovcového pseudokrasu (České Švýcarsko, Český ráj).

Jeskynní mikroklima

                Jeskynní mikroklima bylo dlouho opomíjeným tématem zájmu o jeskyně. Přitom je spolu s vodou jednou ze základních podmínek pro zachování a další vývoj krápníkových útvarů i života v jeskyních. Ovzduší v podzemí má konstantní teplotu, vysokou relativní vlhkost, minimální obsah prachových částic, mírně zvýšený obsah oxidu uhličitého a dceřiných produktů radonu, zvýšený obsah iontů vápníku. I proto je ve vybraných jeskynních systémech úspěšně využíváno k pobytové léčbě nemocí dýchacích cest, zvláště u dětských pacientů prostřednictvím tzv. speleoterapie.

                Biospeleologie

Přestože biospeleologický výzkum má v ČR dlouhou tradici, teprve v posledních desetiletích je k jeskyním přistupováno jako k svébytnému ekosystému. Ve výjimečných podmínkách jeskynního prostředí přežívají druhy, které se v dnešních povrchových ekosystémech dané oblasti již zpravidla nevyskytují. Jsou to relikty, které po změně životních podmínek na povrchu (např. po klimatických změnách na konci glaciálu) sestoupily do podzemí. Mnohé jeskyně se tak staly refugiem z hlediska biologického, geografického i geologického a pomáhají jak ke sledování vývoje organizmů a jejich přizpůsobení zvláštním podmínkám, tak k rekonstrukci vývoje krajiny a její bioty během mladé geologické minulosti. I když nejnápadnější jsou v jeskyních obratlovci, zejména letouni, těžiště života je v přehlédnutelných organismech, které zastupují mikroskopické houby a plísně, roztoči, pavouci, mnohonožky, měkkýši, chvostoskoci, brouci, měkkýši aj., ve vodách korýši, měkkýši, červi.

Rostliny jsou v jeskyních vzácné, z fotosyntetizujících rostlin se vyskytují v okolí reflektorů ve zpřístupněných jeskyních zejména mechorosty a kapradiny, které jsou však nežádoucí, protože poškozují krápníkové útvary.        

 Právní ochrana jeskyní 

Výše uvedené charakteristiky krasu a jeskyní jsou důvodem k jejich zákonné ochraně. Základní podmínky pro ochranu a využití jeskyní a krasových jevů stanoví zákon č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny řadou svých nástrojů. Na jeskyně s archeologickými nálezy se vztahují také ustanovení zákona č.20/1987 Sb., o státní památkové péči.

I když většina našich jeskyní je podle zákona č.114/1992 Sb. chráněna v kategoriích chráněných území (od přírodní památky až po národní park), je základním nástrojem pro jejich ochranu § 10 Ochrana jeskyní. Ten automaticky přísně chrání všechny jeskyně tzv.“ze zákona“, tj. chrání i jeskyně neevidované, neidentifikované, ba dosud neznámé a neobjevené. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou jeskyně v dobývacím prostoru výhradních ložisek, kdy lze jejich ochranu „uplatnit jen v dohodě s osobou oprávněnou k výkonu hornické činnosti“ (§ 90, odst.3). Tato výjimka se netýká jeskyní v dobývacích prostorech nevýhradních ložisek. Na všechny jeskyně, „zjištěné při dobývání nerostných surovin nebo při provádění geologických prací“ se vztahuje ohlašovací povinnost a zajištění předepsané dokumentace podle vyhlášky MŽP č.667/2004 Sb.

Podle § 10 odst.2 zákona č.114/1992 Sb. je „zakázáno ničit, poškozovat nebo upravovat jeskyně nebo jinak měnit jejich dochovaný stav“. Je důležité, že „stejné ochrany jako jeskyně požívají i přírodní jevy na povrchu (například krasové závrty, škrapy, ponory a vývěry krasových vod), které s jeskyněmi souvisejí“(§ 10 odst. 4).

Podle § 61 odst.3 „jeskyně nejsou součástí pozemku a nejsou předmětem vlastnictví“, jsou proto plně v pravomoci státu. Podle § 61 odst. 1 „vlastníci pozemků souvisejících s jeskyněmi jsou povinni v případě jejich zamýšleného prodeje přednostně nabídnout tyto pozemky ke koupi orgánu ochrany přírody“.

Výjimku ze zákazů v § 10 odst. 2 „může udělit orgán ochrany přírody pouze v případech, kdy je to v zájmu ochrany jeskyně nebo kdy jiný veřejný zájem chráněný tímto nebo jiným zákonem výrazně převažuje nad zájmem na ochraně jeskyní“. „Pro průzkum, nebo výzkum jeskyně je třeba povolení orgánu ochrany přírody“ (s výjimkami, § 10, odst.3).

Orgány, příslušnými k udělení výjimek nebo povolení podle § 10 jsou Krajské úřady, Správy národních parků a Správy chráněných krajinných oblastí podle specifikace v § 77a zákona č.114/1992 Sb., uvedené ve vyhlášce MŽP č.46/2010 Sb.              

Zákonné ochrany požívají jeskyně i podle jiných ustanovení zákona č.114/1992 Sb. Jsou biotopem zvláště chráněných živočichů (§ 50) a na paleontologické nálezy v jeskyních se vztahuje § 11, definující režim a podmínky jejich výzkumu a záchrany.

V  §§ 87 a 88 zákona č.114/1992 Sb. jsou uvedeny výše pokut za „poškozování nebo ničení jeskyně nebo její součásti, nebo porušování jiné povinnosti stanovené k ochraně jeskyní podle § 10“.

Mnoho jeskyní je součástí evropsky významných lokalit začleněných do soustavy Natura 2000 nařízením vlády č.132/2005 Sb.

Na nejrozsáhlejší jeskynní soustavu v ČR se vztahují také ochranné podmínky podle Úmluvy o mokřadech majících mezinárodní význam (tzv. Ramsarská úmluva): pod č.1413 byla v roce 2004 do mezinárodního seznamu připsána lokalita „Podzemní Punkva – jeskynní systém protékaný krasovými vodami, o výměře 1 571 ha“.

Zákon č.20/1987 Sb., o státní památkové péči se plně vztahuje na jeskyně a krasové jevy, které jsou kulturními památkami, zejména archeologickými nalezišti. Archeologickým nálezem „je věc (soubor věcí), která je dokladem nebo pozůstatkem života člověka a jeho činností od počátku jeho vývoje do novověku a zachovala se zpravidla pod zemí“ (§ 23 odst.1). V § 23 se ukládá nálezci ohlašovací povinnost Archeologickému ústavu a upravuje další postup k záchraně nálezu a výzkumu naleziště. Jeskyně s archeologickými nálezy jsou kulturní památkou, o čemž vedou zápisy ve státním seznamu pracoviště Národního památkového ústavu, krajské úřady a obecní úřady s rozšířenou pravomocí. Zákon stanoví podmínky ochrany a užívání těchto památek a také sankce za jejich porušování. Vysoké pokuty stanoví za nepovolené výkopy na území s archeologickými nálezy, za neoprávněný archeologický výzkum a neplnění dalších zákonných povinností.

 Základní přehled o výskytu jeskyní v ČR vede v rámci Informačního systému ochrany přírody formou elektronické databáze JESO – jednotná evidence speleologických objektů, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR společně se Správou jeskyní ČR, ve spolupráci s Českou speleologickou společností a dalšími odbornými i vědeckými institucemi. Informace slouží zejména pro účely právní i praktické ochrany jeskyní, k poskytování základních informací o jeskyních pro výkon státní správy, pro územní plánování a přípravu i posuzování záměrů zásahů do krajiny. 

Praktická ochrana jeskyní a krasových útvarů 

Při praktické ochraně krasu a jeskyní je nutno zohlednit čtyři základní hlediska: geomorfologie (specifické tvary krasu a jeskyní), hydrologie (oběh a funkce krasových vod), jeskynní výplně ( sedimenty podzemních dutin) a jeskynní mikroklima (vč. života).

Geomorfologie krasových oblastí nese specifické tvary, odrážející dlouhodobou činnost vody v rozpustných horninách. Povrchové jevy odráží stav a průběh podzemních systémů a komunikují s nimi. Jakékoli nevhodné zásahy do nich se většinou dříve nebo později negativně projeví na stavu a dalším vývoji v podzemí i na jeho hydrologických funkcích. Zvláštní pozornost je proto třeba věnovat zejména velkým terénním zásahům - těžebním, stavebním a zemědělskotechnickým. Při povolování lomů nutno zohlednit vedle krajinářských aspektů zejména vliv na podzemní oběh krasových vod a za pomoci seismických měření zamezit negativním účinkům trhacích prací na okolní jeskyně. Při stavebních pracích většího rozsahu také zamezit propadům do krasových dutin. Zemědělskotechnickými úpravami pozemků nesmí být pozměněny funkční krasové tvary (např. nesmí být zaváženy závrty a propady), meliorace (odvodňování) do krasu vůbec nepatří. Při jakékoli činnosti je nutno zabránit nadměrné erozi a splachům půdy do podzemí, což platí i pro úpravy a volbu vhodného obhospodařování zemědělských pozemků. Proto je třeba omezit pěstování širokořádkových plodin (např. kukuřice), či dlouhodobé ponechávání pozemků bez vegetace. V závrtech, uvalách a ponorových oblastech je nezbytné zachovávat trvalé travní porosty. Při rekultivaci opuštěných lomů a jejich výsypek se doporučuje přiblížit úpravu závěrečných stěn přírodním skalním tvarům. Přírodnímu návratu vegetace do nich svědčí zachování kamenité sutě rozdílných frakcí více, než rekultivace „sterilními“ jílovitými sedimenty ze skrývek a krasových kapes. Z hydrologicky aktivních zón krasu (tj. z ponorových oblastí, závrtů, hltačů, propadů) je nutno zcela vyloučit jakékoliv skládky odpadu.

Hydrologické poměry krasu s velmi aktivním a otevřeným systémem pohybu povrchových i podzemních vod a jejich neustálou vzájemnou komunikací jsou mimořádně zranitelné. Vody v krasu se pohybují často na poměrně velké vzdálenosti a jejich cesty bývají obtížně zjistitelné. V jeskyních se soustřeďují do volných toků s nízkou samočisticí schopností. Přitom právě tyto koncentrované zdroje bývají vyhledávány pro vodárenské využití. V praxi to znamená věnovat pozornost mimořádně náročnému hydrologickému průzkumu se speciálními stopovacími metodami a zajistit přísnou ochranu vod nejen ve zřetelných ponorových oblastech, ale i na všech místech s výskytem hltačů, závrtů, propadů a dalších míst hydrologické komunikace s podzemními dutinami. Krasové vody jsou snadno kontaminovatelné a pokud v podzemí chybí dostatečné rezervoáry, je kontaminace přenášena poměrně rychle a na velké vzdálenosti. Krasové vody také většinou rychle reagují na povodňové vlny, které podzemím přenáší do vývěrových oblastí. Proto je nezbytné věnovat mimořádnou pozornost nejen vypouštění veškerých odpadních vod, ale také vhodnému obhospodařování zemědělských pozemků. Zejména v ponorových oblastech je nutno velmi obezřetně přistupovat k úpravám vodních toků, vyloučit meliorační úpravy zrychlující vodní toky, vyloučit skládkování odpadů a aplikaci chemických přípravků. Nežádoucí splachy do podzemí omezí trvalé travní porosty. Např. z ponorů v Moravském krasu je nutno opakovaně odstraňovat množství naplaveného komunálního odpadu a kontaminovaných sedimentů, v jeskyních lze sledovat negativní působení kontaminovaných vod na krápníkové útvary. Také rozsah těžebních i větších stavebních zásahů nutno usměrňovat tak, aby neovlivnily přirozený oběh krasových vod. Zejména zahlubování jámových lomů k úrovni krasových vod a trhací práce velkého rozsahu mohou velmi negativně ovlivnit přirozené hydrologické funkce krasu a ohrozit vodní zdroje až v nečekaně velkých vzdálenostech.

Jeskynní výplně, jako zdroj nenahraditelných informací o době svého vzniku, o vývoji přírody a často i lidské populace a kultury, mají vypovídací schopnost úměrnou svému zachování a úrovni vědeckých metod doby k jejich studiu. Jeskynní sedimenty zničené při výkopech v 19.století by dnešním badatelům přinesly poznatky nevyčíslitelných hodnot a totéž platí pro budoucnost. Proto je nezbytné ochranu sedimentů v jeskynních portálech, před nimi a ve vstupních partiích jeskynních systémů zohlednit při záměru jakéhokoli zásahu. Ohroženy jsou již při speleologických průzkumech a objevných průkopech do jeskyní, při otvírkách a zpřístupňování jeskyní a při jakýchkoliv terénních či stavebních úpravách. Při všech těchto činnostech je nezbytná aktivní účast kvartérního geologa, paleontologa (osteologa) a archeologa a to i v případě, že sedimenty neobsahují viditelné paleontologické či archeologické nálezy. Při jakýchkoliv výkopech je nezbytné odebírat větší množství jeskynních sedimentů pro odborné plavení a studium. I zdánlivě „sterilní“ vrstvy svým petrografickým složením, charakterem sedimentace, dalšími vlastnostmi vypovídají o podmínkách svého vzniku a následném vývoji. Je základní podmínkou ponechání dostatečně rozměrných kontrolních profilů pro budoucí badatele, nikdy nepřipustit úplné vyklizení sedimentů z celého profilu jeskynních chodeb. I v případech, kdy jsou výkopy provázeny detailním výzkumem, je žádoucí vyklizený materiál ukládat na deponii soustředěně a uložení dokumentačně podchytit. I tento materiál může v budoucnu posloužit dalšímu výzkumu. Samozřejmou podmínkou každého výzkumu je odborné zpracování, konzervace a uložení nálezů a publikace výsledků.

Poněkud více je vnímána potřeba ochrany krápníkových útvarů, což vychází zejména z jejich mimořádných estetických hodnot a vědomí hrozby jejich neobnovitelného poškození. O nic menší však není ani jejich význam mineralogický a geologický.  Dokládají podmínky v dobách jejich vzniku, zpravidla ve vlhkém teplejším klimatu s dlouhodobě ustálenými poměry pro vznik chemických sedimentů. Jsou o to více významnější, jsou-li přímou součástí vrstevních sledů ostatních jeskynních sedimentů. Na důslednou ochranu krápníkových útvarů nutno pamatovat již od samého počátku speleologického průzkumu a o to více při zpřístupňování jeskyní a jejich prezentaci veřejnosti. Nejsou ohroženy jen mechanickým poškozováním. Jejich další existenci a vývoj, zejména drobných útvarů (brček, excentrických krápníků a krystalických forem) a vodních útvarů (hrázek a „leknínových“ tvarů) ohrožují radikální změny hydrologických a mikroklimatických poměrů (ztráta vody, změny teploty a vlhkosti vzduchu), případně i nežádoucí vegetace tzv. lampenflora. Ve zpřístupněných jeskyních je ochrana závislá také na organizačních opatřeních a systémech mechanické i elektronické ochrany. Často je zde bohužel chráněno už jen to, co zbylo po dřívějších, neohleduplných průzkumem, zpřístupňovacích pracích, či bezohledném chování návštěvníků po desítky až stovky let. Krápníkové útvary jsou však často poškozovány i při nekontrolovatelných „exkurzích“ do nezpřístupněných jeskynních systémů. Ve všech případech hrají základní ochrannou roli dokonalé uzávěry všech krápníkových jeskyní a disciplinovaná organizace jejich průzkumů a využívání.

Ochranu jeskyní v blízkosti dobývacích prostorů lomů je nezbytné zajistit také za pomoci opakovaných seismických měření k ověřování vlivu trhacích prací velkého rozsahu na jeskynní útvary. Podle jejich  výsledků nutno upravit projekty a technologické postupy trhacích prací. Tyto požadavky se uplatňují v procesu projednávání a schvalování dobývacích prostorů a schvalování plánů přípravy, otvírky a dobývání, které vedou a pravomocně rozhodují Obvodní báňské úřady.

Na rozdíl od většiny negativních zásahů do krasových vod či jeskynního mikroklima a života, je poškození či zničení jeskynních výplní nezvratné a nenahraditelné.                    

Jeskynní mikroklima je spolu s vodou jednou ze základních podmínek pro zachování a další vývoj krápníkových útvarů a života v jeskyních. Nezbytnou stálost klimatických poměrů jeskyní narušují zejména otvírky jeskynních vchodů, nejméně příznivá je existence více vchodů v různých výškových úrovních, umožňující intenzívní větrání tzv. komínovým efektem. Podzemní prostory jsou vzdušným proudem v létě ohřívány a vysoušeny, v zimě v nežádoucím rozsahu ochlazovány. Zvlášť pečlivě vážit je třeba každou novou otvírku do jeskyní s krápníkovými útvary, sintrovými jezírky a hrázkami, s jemnými minerálními a krystalickými útvary. Vstupy jeskyní je proto nutné uzavírat jen s ponecháním vletových otvorů pro netopýry. Exponovanější vchody zpřístupněných jeskyní s častou frekvencí návštěvníků, jakož i průchody mezi původně samostatnými jeskynními systémy, je nezbytné uzavírat tzv. větrnými uzávěrami. Tvoří dvojici větrných dveří, z nichž při průchodu skupiny osob vždy jedny zůstávají uzavřeny. Zamezit však nelze mikroklimatickým výkyvům způsobeným výjimečnými stavy podzemních vodních toků (např. při povodních nebo tání). Ve veřejnosti zpřístupněných jeskyních jsou v zájmu jejich ochrany mikroklimatické poměry monitorovány s cílem zjišťovat případné vlivy návštěvního provozu a stanovit odpovídající návštěvní režim (např. počet návštěvníků ve skupině, intervaly návštěv, dobu uzavření jeskyně pro její „regeneraci“).

Zachování mikroklimatických poměrů jeskyní je také podmínkou další existence jeskynní bioty a optimálního vývoje celého jeskynního ekosystému. Vzhledem k nízké hustotě osídlení jeskyní, malé diverzitě společenstev a zpomalenému životnímu cyklu jeskynních živočichů může každý zásah do ekosystému podzemí vést k nezvratným škodám. Organizmy jsou citlivé na každý zásah vyvolávající sebemenší změny, zejména znečištění, životních podmínek. Opět jsou zde na místě všechna výše uvedená opatření k omezení negativních vlivů na vodu a jeskynní mikroklima. Naopak rostliny, vegetující v blízkosti reflektorů (tzv. lampenflora) je nutné z důvodů ochrany krápníkových útvarů odstraňovat. Vedle omezeného režimu svícení a používání reflektorů vybraného světelného spektra, je aplikován postřik peroxidem vodíku.        

 Při rozhodování o ochraně a využívání jeskyní je nutné mít vždy na mysli, že na rozdíl od živých složek přírody jsou zásahy do jeskyní téměř vždy naprosto nevratné a nenapravitelné.


Doporučená literatura: 
BOSÁK P. [ed.] (1988): Jeskyňářství v teorii a praxi. – Stát. zem. nakl., 216 s., Praha.
BOSÁK P. & BÍLKOVÁ D. & STÁRKA L. (1994): Karsologické členění České republiky – regionalizace území pro potřeby jednotné evidence krasových a pseudokrasových jevů. – Čes. spel. spol. a Čes. ústav ochr. přírody, 81 s., Praha.
FORD D. C. (1989): Charakteristiky jeskynních systémů vzniklých rozpouštěním karbonátových hornin. - Knihovna Čes. spel. spol. 16: 66 s., Praha.
FORD D. C. & WILLIAMS P. W. (1989): Karst Geomorphology and Hydrology. - Undin Hyman, 601 p., London.
HRNČIAROVÁ T. & MACKOVČIN P. & ZVARA I. a kol.: Atlas krajiny České republiky / Landscape Atlas of the Czech Republic. – Ministerstvo životního prostředí ČR, Praha a Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví v. v. i., Průhonice, 332 s.
HROMAS J. (1989): Zpřístupňování jeskyní, jejich provoz, údržba a ochrana. - Čs. Kras 40: 99-110, Academia, Praha.
HROMAS J. [ed.] a kol. (2009): Jeskyně. - In: Mackovčin P. a Sedláček M. [eds.]: Chráněná území ČR, svazek XIV. – Agent. ochr. přír. a kraj. ČR a EkoCentrum Brno, Praha, 608 s.
HROMAS J. & BÍLKOVÁ D. (1998): Jeskyně a krasová území České republiky. Mapa 1:500 000 s doprovodným textem. - Agent. ochr. přír. a kraj. ČR a Kartografie Praha a.s., Praha.
HROMAS J. & WEIGEL J. (1997): Základy speleologického mapování. - Knihovna Čes. spel. spol. 33: 96 s., Praha.
CHLUPÁČ I. & BRZOBOHATÝ R. & KOVANDA J. & STRÁNÍK Z. (2002): Geologická minulost České republiky. - Academia, 436 s., Praha.
WATSON J. & HAMILTON-SMITH E. & GILLIESON D. & KIERNAN K. [eds.] (1997): Guidelines for Cave and Karst Protection. – IUCN Gland, Switzerland and Cambridge, UK, 63 p.
JIRKA Z. a kol. (2001): Speleoterapie, principy a zkušenosti. Univ. Palackého, Olomouc.
KOLEKTIV (1983): Ochrana krasových oblastí a životního prostředí. - Sb. ze semináře v Lipovci 1983. Příloha Stalagmitu, Čes. spel. spol., 74 s., Praha.
KUČERA B. & HROMAS J. & SKŘIVÁNEK F. (1981): Jeskyně a propasti v Československu. - Academia, 252 s., Praha.
LOŽEK V. (1981): Příroda ve čtvrtohorách. - Academia, 372 s., Praha.
LOŽEK V. (2007): Zrcadlo minulosti. Česká a slovenská krajina v kvartéru. – Dokořán, 198 s., Praha.
MATOUŠEK V. & DUFKOVÁ M. (1998): Jeskyně a lidé. - Knižnice Dějiny a současnost 7, Praha.
MATOUŠEK V. & JENČ P. & PEŠA V. (2005): Jeskyně Čech, Moravy a Slezska s archeologickými nálezy. - Libri, 279 s., Praha.
MUSIL R. a kol. (1993): Moravský kras – labyrinty poznání. - Jaromír Bližňák, GEO program, 336 s., Adamov.
PANOŠ V. (2001): Karsologická a speleologická terminologie. - Knižné centrum Žilina, 352 s., Žilina. 
PŘIBYL J. a kol. (1992): Základy karsologie a speleologie. - Academia, 354 s., Praha.
RUBÍN J. & BALATKA B. a kol. (1986): Atlas skalních, zemních a půdních tvarů. - Academia, 388 s., Praha.
SKŘIVÁNEK F. & RUBÍN J. (1963): Československé jeskyně. - St. tech. nakl., 180 s., Praha.
SKLENÁŘ K. (1984): Za jeskynním člověkem. - Čs. spisovatel, 384 s., Praha.
SVOBODA J. [ed.] (2002): Prehistorické jeskyně. Katalogy, dokumenty, studie. - Arch. úst. AV ČR – Dolnověstonické studie 7: 407 s., Brno.
SWEETING M. M. (1972): Karst Landforms. – Macmillan, 362 p., London.
ŠŤASTNÁ P. & BEZDĚK J. & KOVAŘÍK M. (2003): Živočišné druhy popsané z Moravského krasu. - Korax, 80 s., Blansko.
ŠTELCL O. (1966): Krasové horniny a krasové jevy. - Národní atlas ČSSR, Geomorfologie II, Praha.
ŠTELCL O. (1971): Typy krasu Českých zemí. - Čs. Kras 23: 33-45, Academia, Praha.
VALOCH K. (1969): Das Paläolithikum in der Tschechoslowakei. - In: Quarternary in Czechoslovakia, 69-149, Praha.
VANDEL A. (1964): Biospéleologie – la biologie des animaux cavernicoles. – Paris.
VAŠÁTKO J. & GAISLER J. & BAUEROVÁ Z. (1983): Živočišstvo Moravského krasu se zvláštním zřetelem na bezobratlé a netopýry. - Studia geographica 82: 75-93, Brno.
VÍTEK J. (1980): Typy pseudokrasových jeskyní ČSR. - Čs. Kras 30: 17-28, Academia, Praha.
WHITE W. B. (1988): Geomorphology and Hydrology of Karst Terrains. - Oxford University Press, 464 p., New York.

 
Copyright © Správa jeskyní ČR | napište nám | mapa stránek | design by virushka | created by ONESOFT s.r.o.